Rubriky
Články

ÚSPĚCHEM „ÍKVÉČKA“ BUDE, AŽ NEBUDE

Potřebuje, aby jí  práce dávala smysl. Proto Zuzana Siváková už více jak sedm let pracuje v brněnské neziskové organizaci IQ Roma servis, takzvané Íkvéčko. Ze své pozice zástupkyně ředitele pro projekty a finance pomáhá zlepšovat situaci Romů, a nejen jich, v celém Jihomoravském kraji. Íkvéčko, jak mu familiárně říkají jeho zaměstnanci, pomáhá romským rodinám, mladým lidem i dospělým zlepšit jejich sociální situaci a vztahy. Více o Zuzanině práci, jejích motivacích, úspěších i těžkostech se dočtete v rozhovoru.

 

Kdybys měla v 5 větách představit organizaci, ve které pracuješ, úplně neznámému člověku, co bys řekla?

Řekla bych, že Íkvěčko je spolek lidí, kteří mají chuť pomáhat lidem, kteří tu pomoc potřebují a zejména lidem, kteří se potýkají s chudobou a případně diskriminací. A že se zaměřujeme na Romy žijící v České republice. Umíme spoustu věcí od provázení předškolním a školním vzděláváním,  přes pomoc s kariérovým poradenstvím až po takovou tu klasickou sociální pomoc, třeba se soustavou dávek, případně pomoc s úřady, doprovody, právní poradenství. A mimo to usilujeme i o budování a podporu komunitní práce a angažovanosti Romů. A taky o šíření našeho know-how mimo region, v rámci České republiky a Evropy. 

Jak ses dostala k práci v neziskovém sektoru?

Už jako dítě jsem se zapojovala do projektů zaměřených na participaci dětí a mládeže. A byla to taková linka, která dost ovlivňovala moje dospívání. Ony ty příležitosti možná spíš přicházely ke mně. Nějakou dobu jsem pracovala na České radě dětí a mládeže a na  projektech participace a angažovanosti mládeže. A pak to ke mně všechno přišlo, byla jsem k tomu otevřená, někam jsem směřovala. Věděla jsem, že asi nechci dělat v nějakém korporátu, že potřebuji, aby moje práce dávala nějaký smysl. A tohle mi smysl dávalo.

Co je pro tebe na tvé práci motivující? Co tě nejvíc baví?

Na manažerské práci mě baví vidět, jak lidi okolo mě rostou, jak se učí nové věci, začínají pronikat hlouběji do té práce. A obecně na strategické nebo vyšší úrovni mi dává smysl to, že ta práce má dopad. Že tady jsou za každým projektem, za každým číslem nějací lidé, kterým jsme pomohli. A díky tomu, že sem přišli a dali nám svou důvěru, mají teď jejich děti co jíst, mají smysluplnou prácí, kterou si vydělávají. Pomáháme jim bránit se diskriminaci. Lidi sem chodí a něco si odsud odnáší, něco, co potřebují. 

A jaké naopak zažíváš těžkosti v souvislosti se svojí prací, jaké krizové nebo náročné situace musíš řešit?

Jednak nějaký nerespekt k té práci obecně, ve společnosti. Nejen k neziskovkám obecně, ale zejména k neziskovkám, které pracují s Romy, zaměřují se na cizince nebo na ne úplně populární skupiny obyvatel. Tak to je dost zraňující, že je společnost staví na úroveň občanů druhé kategorie.  A co se týče mé práce, tak nějaké neuznání ze strany systému. Kdybychom se tady na to vykašlali, tak by mě vlastně dost zajímalo, kdo tu práci bude dělat, co se stane. Ale naše hodnoty jsou takové, že nedopustíme, aby se to stalo. Vlastně tady suplujeme stát a myslím si, že kvalitněji a mnohem levněji. A nedostává se nám jednak ani společenského uznání a jednak ani toho mzdového. Na neziskovky je pohlíženo úplně jinak než třeba na organizace příspěvkové, to je dost nefér. A to, že je to nefér, mě štve.

 

V Íkvéčku už jsi docela dlouho, sleduješ nějaké posuny ve svojí práci nebo tady v té oblasti?

Asi to, že je ta situace pořád vlastně dost stejná. Za tu dobu se vyměnilo už několik vlád, ale nepřichází nějaká viditelná změna. Zákony, které připomínkujeme, většinou požadovaný dopad nemají. Cítím naopak možná větší tlak na to, abychom byli profesionální, abychom byli efektivní, hospodární. A vykazovali dopad. To všechno stojí peníze. A zrovna prostředky na profesionalizaci organizace jsou nedostatkovým zbožím, je náročné to vybalancovat a získat si potřebné zdroje. Zejména třeba v oblasti jako je kyberbezpečnost nebo digitalizace. Ten tlak je velký a cítím, že v tom jsme trochu pozadu. I když před pár lety jsme v některých oblastech byli lídry, teď je tlak tak velký, že nestíháme jít s dobou a to se potom odráží i na naší práci. Třeba že neumíme úplně efektivně některé nástroje využívat – v PR, fundraisingu nebo právě v digisvětě.

Abychom skončily pozitivně, co považuješ za svůj největší profesní úspěch a jaký je podle tebe největší úspěch Íkvéčka?

Myslím, že největší úspěch je, že sem pořád lidé chodí. A že v nás mají důvěru, že jich je dost a že se zapojují, pomáhají nám připravovat nové projekty, nové služby. Máme pozitivní ohlasy i od  spolupracujících organizací. I když takovým naším leitmotivem je, že úspěchem Íkvéčka bude, až nebude. Když přemýšlím nad svým vlastním úspěchem, tak je to asi to, že mě ta práce pořád baví a mám chuť to dělat. Já to asi nedokážu pojmenovat jako svůj úspěch, protože to cítím tak, že všechno, co dělám, tak je úspěchem více lidí. Ať už je to nějaké připomínkování zákonů, příprava nových velkých evropských projektů nebo třeba vybavování nové pobočky. Mám pocit, že to je vždycky nějaká kolektivní práce, nejenom moje.

Rozhovor vedla Veronika Koubková

Vice o organizaci IQ Roma servis se dozvíte zde: www.iqrs.cz

https://www.facebook.com/iq.roma.servis