Autor: Oliver Prerovsky

Potřebuje, aby jí  práce dávala smysl. Proto Zuzana Siváková už více jak sedm let pracuje v brněnské neziskové organizaci IQ Roma servis, takzvané Íkvéčko. Ze své pozice zástupkyně ředitele pro projekty a finance pomáhá zlepšovat situaci Romů, a nejen jich, v celém Jihomoravském kraji. Íkvéčko, jak mu familiárně říkají jeho zaměstnanci, pomáhá romským rodinám, mladým lidem i dospělým zlepšit jejich sociální situaci a vztahy. Více o Zuzanině práci, jejích motivacích, úspěších i těžkostech se dočtete v rozhovoru.

Kdybys měla v 5 větách představit organizaci, ve které pracuješ, úplně neznámému člověku, co bys řekla?

Řekla bych, že Íkvěčko je spolek lidí, kteří mají chuť pomáhat lidem, kteří tu pomoc potřebují a zejména lidem, kteří se potýkají s chudobou a případně diskriminací. A že se zaměřujeme na Romy žijící v České republice. Umíme spoustu věcí od provázení předškolním a školním vzděláváním,  přes pomoc s kariérovým poradenstvím až po takovou tu klasickou sociální pomoc, třeba se soustavou dávek, případně pomoc s úřady, doprovody, právní poradenství. A mimo to usilujeme i o budování a podporu komunitní práce a angažovanosti Romů. A taky o šíření našeho know-how mimo region, v rámci České republiky a Evropy. 

Jak ses dostala k práci v neziskovém sektoru?

Už jako dítě jsem se zapojovala do projektů zaměřených na participaci dětí a mládeže. A byla to taková linka, která dost ovlivňovala moje dospívání. Ony ty příležitosti možná spíš přicházely ke mně. Nějakou dobu jsem pracovala na České radě dětí a mládeže a na  projektech participace a angažovanosti mládeže. A pak to ke mně všechno přišlo, byla jsem k tomu otevřená, někam jsem směřovala. Věděla jsem, že asi nechci dělat v nějakém korporátu, že potřebuji, aby moje práce dávala nějaký smysl. A tohle mi smysl dávalo.

Co je pro tebe na tvé práci motivující? Co tě nejvíc baví?

Na manažerské práci mě baví vidět, jak lidi okolo mě rostou, jak se učí nové věci, začínají pronikat hlouběji do té práce. A obecně na strategické nebo vyšší úrovni mi dává smysl to, že ta práce má dopad. Že tady jsou za každým projektem, za každým číslem nějací lidé, kterým jsme pomohli. A díky tomu, že sem přišli a dali nám svou důvěru, mají teď jejich děti co jíst, mají smysluplnou prácí, kterou si vydělávají. Pomáháme jim bránit se diskriminaci. Lidi sem chodí a něco si odsud odnáší, něco, co potřebují. 

A jaké naopak zažíváš těžkosti v souvislosti se svojí prací, jaké krizové nebo náročné situace musíš řešit?

Jednak nějaký nerespekt k té práci obecně, ve společnosti. Nejen k neziskovkám obecně, ale zejména k neziskovkám, které pracují s Romy, zaměřují se na cizince nebo na ne úplně populární skupiny obyvatel. Tak to je dost zraňující, že je společnost staví na úroveň občanů druhé kategorie.  A co se týče mé práce, tak nějaké neuznání ze strany systému. Kdybychom se tady na to vykašlali, tak by mě vlastně dost zajímalo, kdo tu práci bude dělat, co se stane. Ale naše hodnoty jsou takové, že nedopustíme, aby se to stalo. Vlastně tady suplujeme stát a myslím si, že kvalitněji a mnohem levněji. A nedostává se nám jednak ani společenského uznání a jednak ani toho mzdového. Na neziskovky je pohlíženo úplně jinak než třeba na organizace příspěvkové, to je dost nefér. A to, že je to nefér, mě štve.

V Íkvéčku už jsi docela dlouho, sleduješ nějaké posuny ve svojí práci nebo tady v té oblasti?

Asi to, že je ta situace pořád vlastně dost stejná. Za tu dobu se vyměnilo už několik vlád, ale nepřichází nějaká viditelná změna. Zákony, které připomínkujeme, většinou požadovaný dopad nemají. Cítím naopak možná větší tlak na to, abychom byli profesionální, abychom byli efektivní, hospodární. A vykazovali dopad. To všechno stojí peníze. A zrovna prostředky na profesionalizaci organizace jsou nedostatkovým zbožím, je náročné to vybalancovat a získat si potřebné zdroje. Zejména třeba v oblasti jako je kyberbezpečnost nebo digitalizace. Ten tlak je velký a cítím, že v tom jsme trochu pozadu. I když před pár lety jsme v některých oblastech byli lídry, teď je tlak tak velký, že nestíháme jít s dobou a to se potom odráží i na naší práci. Třeba že neumíme úplně efektivně některé nástroje využívat – v PR, fundraisingu nebo právě v digisvětě.

Abychom skončily pozitivně, co považuješ za svůj největší profesní úspěch a jaký je podle tebe největší úspěch Íkvéčka?

Myslím, že největší úspěch je, že sem pořád lidé chodí. A že v nás mají důvěru, že jich je dost a že se zapojují, pomáhají nám připravovat nové projekty, nové služby. Máme pozitivní ohlasy i od  spolupracujících organizací. I když takovým naším leitmotivem je, že úspěchem Íkvéčka bude, až nebude. Když přemýšlím nad svým vlastním úspěchem, tak je to asi to, že mě ta práce pořád baví a mám chuť to dělat. Já to asi nedokážu pojmenovat jako svůj úspěch, protože to cítím tak, že všechno, co dělám, tak je úspěchem více lidí. Ať už je to nějaké připomínkování zákonů, příprava nových velkých evropských projektů nebo třeba vybavování nové pobočky. Mám pocit, že to je vždycky nějaká kolektivní práce, nejenom moje.

Rozhovor vedla Veronika Koubková

Vice o organizaci IQ Roma servis se dozvíte zde: www.iqrs.cz

https://www.facebook.com/iq.roma.servis

„Přestaňte skrývat své dobrovolnictví před sebou i okolím“, vyzývá ředitelka organizace HESTIA – Centrum pro dobrovolnictví, z.ú. Hana Vosmíková. O tom, jakou podporu potřebují dobrovolníci a lidé, kteří s nimi pracují se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Bez dobrovolnické práce bychom se jako společnost stěží obešli. Přesto ji bereme jako samozřejmost. Změnit tento přístup chce organizace podporující dobrovolnictví Hestia, která  pořádá každoročně celorepublikové udílení cen pro dobrovolníky s názvem „Křesadlo.“ Ocenění Křesadlo posilujeČesko propojováním komunity a především oceňováním dobrovolnické práce, která ve společnosti není mnohdy příliš viditelná.

Proč Jaký je hlavní cíl Křesadla?

Hlavním cílem udělování Ceny Křesadlo je ocenit práci dobrovolníků, upozornit na přínos dobrovolnických činností v naší společnosti, zviditelnit příběhy lidí, kteří usilují o pozitivní společenskou změnu. Křesadlo pomáhá seznámit širší veřejnost s pestrostí dobrovolnictví a podpořit další lidi k zapojení se do dobrovolnických aktivit. Je také malou oslavou těch, bez kterých bychom ty úžasné dobrovolnické příběhy nemohli vyprávět, koordinátorů dobrovolníků z nevládních neziskových organizací.  

Jak se Křesadlo liší od podobných cen v této oblasti?

Cena Křesadlo vlastně moc velkou konkurenci nemá. Je to jediný celorepublikový (HESTIA má partnerské organizace v regionech) projekt, který pracuje s tématem dobrovolnictví bez ohledu na obor činnosti dobrovolníků. Jedná se o tradiční a silnou značku.

Jakým způsobem je zapojována komunita?

Za komunitu v našem případě považujeme koordinátory dobrovolníků nebo lidí, kteří v organizacích nebo i neformálních iniciativách práci s dobrovolníky vykonávají na jedné straně (nominující) a subjekty ovlivňující rozvoj dobrovolnictví v regionech na straně druhé (regionální partneři). HESTIA s oběma cílovými skupinami dlouhodobě spolupracuje a poskytuje jim servis – např. ve vzdělávání a rozvoji nebo nabídkou služeb – např. pojištění dobrovolníků. Kdybychom si na ně vzpomněli jedenkrát do roka, asi bychom moc velký zájem nezískali. Takže Cena Křesadlo je součástí širšího konceptu.

Co byly největší překážky a výzvy Křesadla v posledních letech? Jak se s nimi organizace vypořádala?

Jednoznačně covidová krize a válečný konflikt na evropském kontinentu. Období posledních tří let bylo pro dobrovolnickou komunitu extrémně náročné a byla pod velkým tlakem. To vedlo jednak k velkému přetížení koordinátorů, tak k přechodnému úbytku dobrovolníků v „nekrizových“ oblastech nebo dlouhodobých programech. Z velké části se jednalo o překážky mimo naši sféru vlivu, takže nám nezbylo než využít ty drobné výseče, na které jsme vliv měli – tj. osvěta a podpora koordinátorů v těžkém období. Byla prostě období, kdy jsme měli nominací velmi málo a bylo kontraproduktivní za naprosto přetížené koordinátory tlačit a nominace z nich páčit. Takže reakcí byla změna postoje. No…a pořád nejsme moc dobří v medializaci projektu, byť má poměrně velký potenciál. Obvykle na už nebývá čas ani energie.

Jakým způsobem jsou vyhodnocovány dopady Křesadla?

K hodnocení projektu nemáme přesně nastavené indikátory (platíme projekt převážně ze svých volných peněz) a partneři poskytující nefinanční pomoc je nevyžadují. Což neznamená, že bychom nějaké (smysluplné) neměli mít. Měli. Takže po udělení cen a následujícím follow-up hodnotíme dopad jen velmi hrubou optikou na základě subjektivního hodnocení týmu (včetně týmu hodnotitelského poolu), spíš proces než dopad. Před dalším ročníkem chystáme personální změnu, což s sebou logicky přinese i revizi projektu. Nastavení zásadních indikátorů by mělo být součástí tohoto procesu.

Příběhy jsou vlastně základem projektu. Všech 35 příběhů nominovaných dobrovolníků jsme zveřejnili na fb profilu organizace – Hestia – čiň dobro volně.

Jakou roli hrají v Křesadle dobrovolníci organizace?

Klíčovou, i když asi v jiném kontextu, než otázka zamýšlela. Dobrovolníci a dobrovolnictví je středobodem projektu. Dobrovolníci jsou za svou činnost oceněni, zapojeni do hodnocení i realizace eventu. Dalo by se říct, že pro samé dobrovolníky není kam postavit hrnek s kávou…a jsme za to rádi.

A co Tě v práci nejvíce motivuje?

Pro mne osobně to jsou příběhy dobrovolníků mimo mainstream – tj. mimo oblast sociální a zdravotní péče (ale to neznamená, že bych chtěla tyto oblasti bagatelizovat). Z oblastí, kde být dobrovolníkem a veřejně se k tomu přiznat znamená mít víc než jen trochu kuráže. Protože se jedná o oblasti, které nemusí být vnímány většinovou veřejností úplně „posrstně“ (jako že po srsti, když třeba hladíš králíka) – např. ochrana lidských práv a genderu, životního prostředí nebo watchdogové aktivity na ochranu demokracie.

Rozumím. A jakým způsobem by mělo Křesadlo ovlivňovat veřejnost?

V očích odborné veřejnosti bychom byli rádi vnímáni jako někdo, kdo když kouká na dobrovolnictví, tak vidí dopředu – tedy jako trendsetter nebo opinionmaker. Tj. někdo, kdo je hodný následování a dobré s ním vést dialog. A to se na Cenu Křesadlo vztahuje bezvýhradně. Pro širší veřejnost (tedy tu její aktivní část) bychom rádi byli zdrojem inspirace, vždyť dobrovolnictví je nejpřirozenějším projevem aktivního občanství a v našem pojetí je naprosto nízkoprahové.

Poslední otázka je, jak lze Křesadlo nebo celou organizaci Hestia podpořit?

Jednotlivci dobrovolníci, zvlášť pak ty v komunitách, by pomohli tím, že by se přestali skrývat a přiznali sobě i okolí, že dobrovolníky prostě jsou 🙂 Doufáme, že napsat knihu „Neviditelní dobrovolníci v komunitách“ nebude potřeba. Jednotlivci v organizacích – pro nás koordinátoři dobrovolníků, tady by moc pomohlo, kdyby si prostě našli chvilku, zamysleli se, kam směřuje vize jejich organizace/iniciativy, jak tomu pomáhá jejich dobrovolnický program a v nominaci pak vyprávěli nejen příběh dobrovolníka, ale i toho, jak jim pomáhá dosáhnout jejich vize. A organizace samotné? Asi nejvíc tím, že poskytnou koordinátorům dobrovolníků a dobrovolnickým programům vyhovující podmínky pro práci a rozvoj – bez toho to prostě nepůjde. No…a pak by se také hodily nějaké další peníze na koordinaci celorepublikové sítě Křesadel a také pro náš projekt v Praze, ale v tom ohledu jsme toho zatím moc neudělaly, tak nebudeme kverulovat.

Možnosti spolupráce tady určitě jsou – síť Křesadel je za dodržení základních pravidel zcela otevřená všem subjektům, které sdílí naši vizi.

Rozhovor vedla Markéta Boučková

Nezisková organizace  Hestia – Centrum pro dobrovolnictví  je součástí iniciativy Posilujeme Česko. 

Více o činnostech organizace se dozvíte zde: https://www.hest.cz/

Založila neziskovou organizaci Asociace obecně prospěšných služeb, která funguje jako sociální podnik  a také působí v neziskové organizaci Kola pro Afriku. Zajímalo nás, kde se u Kateřiny Krainové Byrtusové vzal zájem o posilování Česka prostřednictvím neziskových organizací a o tom je i následující rozhovor.  

Co vás přivedlo k tomu věnovat se nezisku?

S neziskem jsem začala spolupracovat v době svého studia – obor management neziskového sektoru. K němu mě přivedla ochota pomáhat a potřeba získat hlubší teoretické znalosti o dotačním managementu, ke kterému jsem se nedostala v době, kdy jsem dělala v kulturním centru (příspěvkové organizaci) organizátora hudebních akcí a festivalů.

Před mnoha lety jsem se i já rozhodla věnovat svůj čas aktivně a bezplatně různým organizacím neziskového sektoru. Cílem darování mého času bylo zajistit malým neziskovým organizacím možnost ucházet se o dotace a finanční podporu z veřejných zdrojů tím, že jim připravím žádosti o dotace na jejich záměry. Po sedmi letech mého dárcovství se ze mě – amatérky na poli dotačního prostředí stala profesionálka, která díky darování svého času pro prospěch organizací občanské společnosti získala mnoho zkušeností, znalostí, příležitostí, kariéru a nakonec i finance.

V mém případě se dá tedy říci, že pokud bych měla problém obdarovat individuálním způsobem organizace občanské společnosti, byl by můj život chudší o  dobrý pocit z úspěchu a prospěchu druhých, chudobnější na znalosti i vzdělání, pracovní kariéru při které dělám co mě baví, možnost volit svobodně kdy budu pracovat, příležitost vést sama organizaci občanské společnosti, rozdělit dostatečně svůj čas mezi práci a rodinu, setkávat se se zajímavými lidmi, tématy a lidstvím.

Takový by byl dopad nízkého individuálního dárcovství mé osoby organizacím občanské společnosti na můj život. „Mám, co dal jsem druhým“ je silná věta pronesená duchovním Antonínem Cyrilem Stojanem. A ačkoliv se ke mně tato slova dostala zprostředkovaně, moc se mi líbí a v určitém smyslu odpovídá mému pohledu a zkušenosti s vlastním individuálním dárcovstvím.

Co je pro vás hnacím motorem při práci v nezisku?

Hnacím motorem je pro mě smysl, který mi práce v nezisku dává. Také je to lidmi, kteří se v nezisku pohybují. Ti většinově upřednostňují dosažení dobré věci a snahu o lepší svět před materiální odměnou. Navíc, jejich schopnosti jsou často multifunkční, protože pro nedostatek financí v nezisku dělávají mnoho různých  věcí a profesí a tím získávají pestré zkušenosti.

Takže jde o to, že pomáhám lidem nebo jiným živým tvorům a pracuji s lidmi, kteří to mají podobně. A protože dělají práci, která je baví, baví i mě s nimi pracovat.

S jakým posláním jste založila Asociaci obecně prospěšných služeb, o.p.s. (AOPS)?

Asociace vznikla v roce 2013 a prvotním impulsem byla snaha pomáhat neziskovým organizacím a příspěvkovým organizacím k dostupnému dotačnímu poradenství. První aktivitou však byla veřejná sbírka pro znevýhodněné jednotlivce, takže kromě organizací a institucí a malých podnikatelů se činnost rozrostla i na podporu jednotlivců. Obecně je však posláním AOPS podpora rozvoje těšínského regionu a jednotlivců v něm. Vizí AOPS je podpora spolupráce veřejného, soukromého sektoru a domácností.

Co považujete za svůj největší profesní úspěch?

To, že existuje AOPS i po 9 letech.

Řešila jste nějaké krizové nebo náročné situace ve vaší neziskovce?

Nejkrizovější situace pro mě vznikaly při práci s lidmi – zaměstnanci AOPS. AOPS funguje jako sociální podnik, tzn., že dává pracovní příležitost lidem s rizikem uplatnění na trhu práce. V praxi to znamená, že zaměstnává lidi z ÚP v administrativních pozicích a bez praxe. Nejkrizovější situace vznikaly právě při řízení těchto lidí v pozici zaměstnanců.

Jak vnímáte současnou situaci po invazi ruské armády na Ukrajinu a jak podle vásmůžou lidé pomoci?

Vnímám ji tak, že ve mně stále převládá pocit pýchy na svou zemí. Je mi líto sice, že původní silnou solidaritu a podporu Ukrajiny a Ukrajinců doplnila kritika, zpochybňování atd… ale s vědomím toho, že ČR stále pomáhá a pomoc převládá nad ignorací jsem pyšná. Strávila jsem 8 let na cestách po světě  v pozici ekonomického migranta, cizince. Vždy se v každé zemi našel někdo, kdo by mi pomohl v různých lehčích i horších situacích. Nevěřila bych, že my Češi budeme mít také možnost takovou pomoc někomu poskytnout a jsem vděčná, že když se tato situace naskytla, nezklamali jsem v člověčenství. Takže jsem na nás pyšná.

Jak vnímáte negativní kritiku lidí, kteří nepodporují neziskové organizace?

Jako neznalost těch, kteří kritiku vypouštějí. Někdy mám snahu vysvětlovat, někdy ignorovat.

Dá se změnit povědomí lidí o neziskových organizací a jak do pomoci zapojit více dobrovolníků?

Ano dá, osvětou, vzděláváním, informacemi o tom, jak neziskový sektor vlastně funguje.

Věnujete se také pomoci vězňům, je v něčem práce s nimi odlišná? 

Že jsem ráda, že jsem u toho a vidím, že to pomáhá. Nejsou to lidi svatí, ale když se k lidem s dobrem obracíš, téměř vždy ze sebe vydávají to dobré. Práce s nimi má své limity, ale také význam. Společenský určitě a lidsky jistě. Vidím ráda, že se jim nová šance daří uchopit a že se ji chopí. A co vidím ještě radši je to, že se na pracoviště vrací i po ukončení pracovního poměru a často se zapojují i jako dobrovolníci, byť mají do kapsy hluboko a ještě hlouběji.

Co považujete za svůj největší profesní počin, nebo jinak. Na co jste nejvíce hrdá?
Podařilo se mi získat miliony na projekty některých organizací, ale hrdější jsem na to, že se nám podařilo dostat do zaměstnání v minulosti v průběhu 2 let cca 80 osob do pracovních pozic, které si vysnili, i když pro ně neměli pracovní zkušenosti. 

Rozhovor vedla Natália Kropáčková

Více o činnosti Asociace obecně prospěšných služeb (AOPS) se dozvíte zde. https://www.aops.eu/